Do Mongolska, stopem! (2016)

Konečně stojíme u silnice, kousek od Vyškova a poprvé zvedáme palec. Netrvá to ani 10 minut a stane se nejméně pravděpodobná věc – u krajnice zastavuje kamion a nabírá nás. Zastavit nás policajti, byla by to pro řidiče tučná pokuta, v kabině totiž můžou sedět maximálně dva lidi. Ovšem na „kdyby“ se nehraje a nám s Marou to skvěle začíná!

Nabíráme směr Hradec Králové a vžíváme do role stopařů. Ta spočívá zejména v nikdy nekončících debatách s řidiči a jejich spolujezdci. A tak vyslechneme Laďovu story o tom, jak to 3 roky táhl s dvěma holkama zároveň a v září si jednu z nich bere, nebo jak se borec zadlužil hraním automatů, teď dluží mega, je na podpoře a měsíčně splácí 200 kč ze svého dluhu. Občas se stopař rovná zpovědní vrba. A to je na tom skvělý, povídat si s lidma a koukat, jak ubíhají kilometry směr Mongolsko!

Kousek za polskými hranicemi stopujeme starej autobus a pekelnou rychlostí 40 kilometrů za hodinu si to ženem na Vroclaw. Snažíme se vychytat náš stopařskej styl – pestrý barvy, kšiltovka, barevný brejle a cedule „Mongolia“. Řidiči vypadají pobaveně, takže to asi fungovat bude. Slečna, co nás nabírá, nám potvrzuje, že nevypadáme nebezpečně. O čem svědčí zejména to, že nám zastavila, moc často se nestává, aby nás nabrala samotná žena. Dokonce svojí vysílačkou vyzívá další řidiče, aby nás vyzvedli na křižovatce, kde se naše cesty rozbíhají.

Po několika dalších stopech se nám potvrzuje, že zákon stopu funguje. Ať místo vypadá sebehůř, vždycky tě někdo vezme. A mnohdy to trvá jen pár minut. A tak si to z rozestavěného nájezdu na dálnici, kde nebylo takřka kde zastavit, ženem přímo na Varšavu! Podaří se nám dostat za ni a my zalézáme do nejbližšího lesa, abychom v něm přečkali noc.

Ráno už poctivě stojíme na stopu, když se z lesa vynořuje pár s českou vlajkou. Honza a Kája míří na Mazury. Vyměníme s nimi „stopařské story“ a pak opět obě dvojice zvedáme palec. Netrvá to ani 5 minut a českému páru zastavuje auto. To se to stopuje se zrzavou holkou!

Daří se nám stopnout další autobus, který jede vyzvednout turisty k mazurským jezerům. Je to mimo naši trasu, ovšem při tomto způsobu cestování „plány“ postrádají význam. Je třeba být otevření všemu a pracovat s aktuální situací. Obzvlášť miluji nevypočítatelnost, jakou cestování stopem nabízí. Jedno auto může znamenat popovezení o pár desítek či stovek kilometrů, nebo třeba skvělé setkání a patřičný komfort! To se nám potvrzuje ještě ten večer. Zvažujeme, zda jít spát do lesa, či ještě zvednout palec. Vyhrává druhá možnost a my stopujeme jackpot! Kaša nás zve do svého domu, kde čeká večeře a luxusní bejvák pro hosty! Navíc nás druhý den seznamuje se svoji kamarádkou Ivanou, Češkou žijící v Polsku.

Před hranicemi s Litvou zažíváme první větší svejvák, z toho nás vysvobozuje Vladimír, který míří do Litvy, aby si zde zaběhl svůj první soutěžní maraton. K večeru se dostáváme do menšího města Utena. Rád pozoruji lidi a „ruch“ menších měst, tady je k tomu výborná příležitost. S místním pivkem usedáme na nejbližší lavečku a „hlavně nenápadně“ oceňujeme krásu místních žen, která je v Litvě na vysoké úrovni!

Spíme v lese pod širákem. V brzkém ránu nás budí velmi, ale opravdu velmi, otravní komáři. To ještě ani netušíme, že je to teprve „ochutnávka“ a další noci nastane pravé peklo. Ale nepřebíhejme.

U hranic s Lotyšskem se nám dostává výjimečného setkání s Marcusem. Proti tomuto drobnému Brazilci jsme pěkní sráči. Za rok a půl na svém bajku má na kontě více než 90 tisíc ujetých kilometrů. Přesně pro tyto případy bude náš blog obsahovat sekci „Lidé žijící za hranicí komfortu“ a o Marcusovi se tam dočtete daleko víc!

Celých 400 kiláků, které máme ujet přes Lotyšsko dáváme na jednoho stopa. Juraj vede kolonu pěti kamionů mířící k hranicím s Ruskem. Rozebírají si nás do svých tiráků a nám už je jasné, že zítra budeme operovat v Rusku.

Hledajíc vhodné místo na spaní nás kontroluje lotyšská pohraniční stráž. Ten samý scénář se opakuje i ráno. Žádnej problém nemají a jako většina lidí, co s námi přichází do kontaktu, se zasmějí nad tím, že stopujeme do Mongolska.

Jako většinu hranic, i tu ruskou, přecházíme pěkně po svých. Pas ukazujeme asi jenom patnáctkrát. Po posledním „okýnku“ konečně a s velkým očekávání vcházíme do této „balšoj“ země. Proč „balšoj“? Čti v dalším článku!


Za hranicí… Ruska!

Za ruskými hranicemi čekáme silniční tepny mířící do Moskvy. Realita? Setkáváme se s rozestavěnou menší silnicí, kde nejčastěji projíždí náklaďáky se stavebním materiálem. K tomu začíná silně pršet. První minuty v Rusku tedy trávíme v přístřeší místní putiky. Místňáci o nás neopřou ani pohled a když zkoušíme stop, pohraniční správa nás vyhazuje, že se to nesmí. Není mi jasný zda v pohraničním pásmu nebo v celým Rusku.

Krátíme si čas chůzí po silnici. Když něco jede, zvedáme palec. Naše počínání nám znepříjemňuje silný déšť. Ovšem na mysli nijak neklesáme. Nemá cenu zaměstnávat hlavu katastrofickými scénáři a orientujeme se jen na to, aby nám u krajnice zastavilo auto. Je jediná možnost, takže je tato situace vlastně naprosto banální a jednoduchá.

Před ruskými hranicemi jsme prohodili pár vět s jedním Němcem, který čekal na odbavení. Toto seznámení se nám vyplatilo, zmínil se o nás totiž postaršímu páru Litvy. A co se nestalo? Ti nám zastavují a my ukrajujeme první desítky kiláků směr Moskva.

Po pomalejším startu vše nabírá rychlý spád. Další nás do své dodávky nabírá Rus. Konečně chystáme první ruská slovíčka. Zejména to nejpodstatnější – balšoj! Je použitelné takřka v každé větě, tato země a vše v ní je totiž pekelně obrovská!

Rus nám dává bonbóny a vše nasvědčuje, že je to skvělej chlapík. Ukazuje nám fotku své rodiny a domu, ve kterém žije. Jen agresivní způsob jízdy mě trochu znervózňuje. Po pár kilometrech odbočujeme z dálnice, hned zastavujeme. Naskýtá se nám pohled na obrovskou, na čtyřech místech doutnající skládku. Rus, jež provozuje obchod s potravinami, vyskakuje z auta a automaticky vyhazuje krabice, kterých má plný kufr. S úsměvem opět nasedá a přátelsky nadhazuje další téma k diskuzi.

Na rozloučenou dostáváme tyčinky, vodu a krabičku s cukrem. Všehovšudy to byl skvělej chlapík a nám svitla naděje, že v Rusku jsme vítáni!

Potvrzeno, v nočních hodinách, utíkajíc dešti, nám staví Nicolay se svojí kamarádkou. A kam míří? Moskva! Neuvěřitelný, dle našeho rána bych ani ve snu neodhadoval, že budem spát v moskevským bytě, kam nás Nicolay pozval. Rusko nás začíná bavit!

Dopoledne a část poledne trávíme objevováním Moskvy. Místní „dominanty“ jsou obskládány zástupy turistů, kteří o nás batůžkáře neopřou ani kolo. Až na jednoho milýho Tchaj-wance, kterého fascinuje, že jedem stopem z Česka do Mongolska a spíme v lese. Část dne trávíme šprtáním azbuky a ruských slovíček. Velkou radost nám dělá, když zvládáme přečíst popisky v supermarketech a nákupních střediscích. Díky rozrůstající slovní zásobě si v autě dokážem i trochu pokecat.

S řidiči je to jak na houpačce, jednou seriózní borec, podruhé podivín. Tento stop byl spíše o tom druhém případě. Pár set kilometrů za Moskvou nasedáme k plešatému týpkovi. Ten ve svém autě už jednoho stopaře veze. Soukáme se tedy na zadní sedačky a s těžkými bágly na kolenou vyrážíme směr Jižní Novgorot. První stopař za pár kilometrů vysedá, Mara se tedy přesunul na přední sedadlo. Hned se nám dejchá trochu líp. Jako vždy, zkoušíme nadhodit téma k rozhovoru, absolutně bez odezvy. Celých 640 kiláků, co nám borec stáhl, projevil jedinou emoci – pousmání – když troubil na místní děvy u silnice. V autě se mu houpaly dvě malé rekvizity boxerských rukavic a z jeho zjizvené holé lebky šel patřičný respekt. Měl starou Ladu, tyto auta nezvládají chladit motor a tak za parného dne bylo topení puštěno na maximum do prostoru kabiny auta, aby motoru trochu ulevilo. Saunu nám „zpříjemňuje“ hlasitá disko hudba. Po 5 hodinách Rus zastavuje a bez jediného slova opouští vozidlo a směřuje k místní restauraci. Tuto chvilku využíváme k jídlu a protažení jízdou ztuhlých těl. Venku pozorujeme opilou ženu, opakovaně si lehající na rušnou silnici. Někdo ji zvedne, odvede bokem, žena se opět dopotácí doprostřed silnice, kde ulehá. Stále dokola. Divnej kraj. Naštěstí se vrací řidič a my jedeme dál na východ.

V nočních hodinách se necháváme vysadit na benzínce, zbývajících dvě stě kilometrů do Uljanovsku necháváme na zítřek. Sedáme do místní nonstop kantýny, kde nacházíme zázemí v podobě hnusnýho kafe a internetu.


Saša, Děngy & Russian Drivers

První kilometry směr Uljanovsk ukrajujeme se starším chlapíkem. Ze začátku nejde o nijak výjimečný stop. To se ovšem mění, když zastavujeme na benzínce a děda po nás chce zaplatit benzín. Matně si vybavuji, že něco v tomto smyslu říkal i na začátku cesty, moc jsem tomu nerozuměl a teprve teď se mi to v hlavě poskládalo. Každopádně věta: „U nás nět děngy“, to jistí. Ovšem z veselého chlapíka se stává morous. Vytahuje šroubovák a … naštěstí jej nezabodává do mého nebo Marovýho krku, nýbrž do prostoru ruční brzdy. Krátkým zapáčením odlétá plastový kryt a nám se nabízí pohled na pečlivě uschované úspory místního platidla. Po zaplacení benzínu nás vysazuje u nejbližší křižovatky a krátkým pohozením ruky se s námi loučí. Na tohle si musíme dát bacha, v některých zemích je zvykem za stop platit a nepochybně se s tím v Rusku ještě setkáme.

Stop jde skvěle a nám se tak brzy skýtá pohled na obrovskou řeku Volhu ve městě Uljanovsk. Je parný den, necháváme se tedy vysadit nedaleko břehu a po krátkém nákupu proviantu se ženem schladit k vodě. Naše nadšení a chuť se svlažit vyprchává při bližším pohledu na řeku. Ta je tak zanesená, že po vykoupání vylézám špinavější, než jsem do ní vlezl. Místňáci s tím ovšem problém nemají a vesele ve vodě skotačí. Dojem ještě umocňují všude se povalující odpadky, ty nás provází celým Ruskem. Vše ale kompenzuje skvělé místo, které nám poslouží k přečkání noci. U břehu řeky s výhledem na město. Dokonce bez komárů, našich každovečerních protivníků.

Další den nám štěstěna opět přeje. Pavel, asi čtyřicetiletý příjemný chlapík, nás zve na oběd. Alexander, vysloužilý voják, nám povídá o poměrech v Mongolsku, kde sloužil, varuje před tamními lidmi a poskytuje spoustu užitečných informací. Ovšem největší zážitek přichází v podobě řidiče kamionu – Saši. Ve večerních hodinách k němu nasedáme, pojede prý celou noc až do Ufy, asi osm set kilometrů.

Podobně jako většina ruských řidičů, se i Saša na silnici pohybuje dosti suverénně a z mého pohledu riskantně. Jelikož v naší dvojici zastávám pozici spíkra, sedám vždy na přední sedadlo vedle řidiče a tak mám celou scenérii přímo před nosem – předjíždění před horizontem a zatáčkou, do které není vidět je na denním pořádku. Plné a dokonce i dvojité čáry nejsou pro řidiče žádnou výzvou k tomu, aby je respektovali. Jezdí se stylem brzda plyn. Často brzdím očima a modlím se, aby manévry místním drajvrům vyšly a my se dožili dalšího dne.

Ale zpět k Sašovi, z jeho nejasného mumlání pochytíme, že včera pil mnogo vodky a má vyschlé hrdlo. V pravidelných intervalech, přibližně dvacet minut, tichým hlasem prohodí: „Daj vodu“. To je signál pro mě, abych se shýbl pro olejem umaštěný kanystřík, podal jej Marovi, ten odšroubovává víčko a podává Sašovi. Šestadvacetiletý řidič dopřává svému na první pohled zhuntovanému tělu potřebnou tekutinu. Na Sašovo výrazně zjizvené předloktí se raději nedoptávám. Atmosféru nám dokresluje na plné pecky puštěné ruské šanzóny. V kuse osm hodin. S Marou si jízdu řádně užíváme a náramně se bavíme. Saša si zase užívá jednu cigaretku za druhou a prázdné krabičky hází rovnou z okýnka. Cesty, po kterých do Ufy jedem se nedají nazvat silnicemi, u nás by kvalitou odpovídaly polňačkám. Nu a tak to neskončí jinak, než že o půlnoci Saša zastavuje a opravuje kamión. Když zrovna nechce vodu, tak toho moc nenamluví, ale jelikož jsme dělali „držiče světla a podavače nářadí“ odpozorovali jsme, že odněkud vypadla matička, očividně velmi důležitá. Saša postupuje tak, že odmontovává matičku z jiné části kamionu a použije ji na místo, kde upadla. Nezbývá, než doufat, že na druhém místě matka nebude chybět a my cestu přežijeme. Už jsme vytrénovaní a připraveni na vše, i na to, že si jde Saša na třicet minut lehnout v rámci povinné přestávky pro řidiče kamionu a z plánované půlhodiny se stává pět hodin, kdy se s Marou a našimi bágly krčíme v těsných prostorech kamionu a čekáme, až se náš společník vzbudí.

Sašovi jsme při první příležitosti pláchli, s takovou bychom se zítřka zcela jistě nedožili. Každopádně pět set kilometrů s tímto drajvrem se nám rozhodně do paměti vryje. Díky, ale je čas na nový auto.

Venku už je pěkný horko, doplňujeme plnou kapacitu vody a stoupáme k silnici. Naším dalším cílem je Čeljabinsk, láká nás zajet do centra, obzvlášť proto, že jsme na internetu zachytili spoustu vtípků týkajících se tohoto města. Ovšem stop nejde úplně rychle a my se kodrcáme po pár desítkách kilometrů. Pravidelným tématem v autě jsou naše zkušenosti s komáry, od jednoho tatíka dostáváme repelent, později zjišťujeme, že funguje skvěle a nám se konečně do rukou dostává zbraň proti tomuto hmyzu!

Dešti ujíždíme ve stylově upravené staré ruské dodávce UAZ, na silnici jich tu jezdí mraky a my konečně vychutnáváme požitek z jízdy v tomto stroji. Mladý sympatický pár nás vysazuje u menšího městečka Tryokhgorniy. Je večer a tak se poohlížíme po místě, kde se zašít a přečkat noc. Je téměř jasné, že ze zamračené oblohy se co nevidět spustí déšť, vyhrává tedy most, díky kterému nemusíme stavět stan.

Ráno připravujeme naši klasickou snídaní – Manu. Je to nejvýživnější jídlo, které svému tělu na tomto vejletě dopřáváme. Navíc příprava je velmi rychlá a vydatný nápoj nechutná vůbec špatně. Posilněni balíme saky paky a jdem vstříc obrovské chuti prozkoumat na ruské poměry malé asi dvacetitisícové městečko.

Nikde ani živáčka a tak nás vítají alespoň volně pasoucí se krávy na benzínové pumpě. Pohled je to opravdu komický a nevyhne se Marovýmu foťáku. Město je neupravený, špinavý, a když už někoho potkáme, moc se na nás netváří. Nevím čím to, ale přesně tato atmosféra mi momentálně vyhovuje a já se cítím skvěle. Prolízáme zapadlý uličky a krom plynu vedeného do baráků nad zemí, takže jsou všude, kam se podívám žluté trubky různých rozměrů, obdivujeme i ruskou kreativnost v použití opotřebených pneumatik. Nejen že je lze využít na plot, květináč, dokonce jsou i hlavní složkou dětského hřiště v místní škole. Tohle mě baví a ještě víc si užívám, když zapadáme do místní „restaurace“. Je to starý odstavený vagón, přestavěný k účelům pohostinství, jež má naplnit žaludky projíždějícím kamioňákům. Mám chuť na hnusný instantní kafe a jsem přesvědčen, že zde mi bude vyhověno.

Uvnitř sedí tři ženy, náš příchod je nijak nezaujal a dál do sebe mlčky cpou snídani. Čtvrtá žena je za barem, objednáváme si u ní kávu, a když ze sebe tahám ruská slovíčka, zeptá se na náš původ a cíl cesty. Stopování do Mongolska očividně zajímá i tři ženy a konečně o nás opřou zrak. A co víc, při jejich odchodu se nám dokonce dostává i rozloučení v podobě ruského slovíčka „dasvidáňa“, tedy „na shledanou“.

Popíjíme přesně to kafe, které jsem očekával, k tomu přikusujeme vdolečky, ze kterých odkapává přesmažený olej, a plnými doušky si vychutnáváme atmosféru tohoto místa. Má to být přesně tak, jak to je, všechno do sebe zapadá a bez špetky ironie se v této zapadlé díře cítím fakt skvěle.


Na mongolské straně

Zlatou klec v podobě vlastního domu pro hosty u Papi Jefima jsme opustili před pár dny. Opět hrajem stopařskou hru, a tak v dopoledních hodinách zvedáme palec u silnice na okraji ruského města Ulan-Ude. Město Irkutsk a jezero Bajkal jsou desítky kilometrů za námi a my koukáme jen jedním směrem, na jih, tedy do Mongolska. Je to ještě dost kiláků, odhadem budeme u hranic nejdřív za dva dny.

Po pár desítkách minut nám zastavuje starší Jeep a v něm na krátko střižený muž bohatým s plnovousem sahajícím až k hrudi. Nikita bydlí v nedaleké vesničce a hned nám nabízí, že nás vezme do budhistického chrámu Dacan, který je ve vesnici. Nabídku rádi přijímáme a jsme ohromeni, když chrám poprvé spatříme. Rozhodně jsem v malinké vesnici nečekal takový majestát. Areál je plný mongolských turistů. Nechce se mi věřit, že jsme stále v Rusku, atmosféra tohoto místa je zcela odlišná. Každopádně změna je to velmi příjemná a po prohlídce nás náš vousatý kámoš zaváží za vesnici, na hlavní cestu k hranicím.

Po dalších dvou stopech si všímáme významné změny. Krajina razantně mění svůj ráz a namísto typicky ruského prostředí s hustými a rozsáhlými lesy se nám nabízí pohled na kopcovitou krajinu s řídkým porostem malých stromků. A co víc. Mladá Ruska, ke které jsme nasedli, jede až k hranicím! Je to neuvěřitelné, ale pravděpodobně už dnes budeme na mongolské straně!

Mladá doktorka nás zavezla přímo k hranicím, s trochou napětí vystupujeme z auta a obhlížíme situaci. Dlouhá kolona aut naznačuje, že to nepůjde jen tak rychle. Navíc osazenstvo téměř každého druhého auta na nás mává, že nás převeze. Ovšem za prachy. My jsme poslední děngy nechali v supermarketu, takže kromě velkých záložních eurových a dolarových bankovek, které rozhodně nechceme ukazovat, nemáme co nabídnout. To ale není žádný problém, přejdem to pěšky, jako většinu hranic.

Přiskakuje k nám mladej Rus v červené flanelové košili a plynulou angličtinou se s námi dává do řeči. Se svojí, mimochodem obzvláště nádhernou, přítelkyní stopují do Číny. Hned nám líčí situaci. Přejít rusko-mongolskou hranici pěšky lze pouze tak, že podplatíme ruskýho pohraničníka. Jinak to to prý nepřejdem. Pěknej šit. Nám s Marou tedy nezbývá nic jinýho, než mrknout po nějakém autě, co nás dostane za hranice. A jelikož nemáme peníze, taktika je jasná. Vytipoval jsem nejdražší auto, co stálo v koloně a s jasným cílem se k němu vydal. Starší mongolský pár neumí anglicky a rusky jen velmi málo. Po pár minutách domlouvání rukama nohama pochopím, že tedy můžeme nastoupit. Mám ale pocit, že nás nabírají jen ze slušnosti a v autě se nijak moc dobře necejtím. Každopádně pro nás je to výhra a vyřešení situace.

Atmosféra v autě se po pár minutách zcela uvolňuje a my chápeme, že prvotní ostych byl spíše z důvodu jazykové bariéry. Tu mongolská žena zcela elegantně překonává tím, že volá své dceři do Itálie, mongolsky jí sdělí to, co ji zajímá, telefon podává mně, dcera mi vše tlumočí v angličtině, já ji odpovídám a opět podávám telefon paní, aby jí byla odpověď sdělena v mongolském jazyce. Příjemně se bavíme a po dvouhodinovém procesu na hranicích nám mongolský pár nabízí přespání v jejich domě, ve městě Suhbaatar asi dvacet kilometrů od hranic. Kejvnout na tuto nabídku nám rozhodně nedělá problém a tak trávíme velice příjemný večer ve společnosti mongolské rodiny, která v pohraničním městečku provozuje obchod s potravinami. První slovo, co mongolská paní v mongolsko-českém překladači hledá je „ženich“, bavíme se nad tím, jak nápadně nám předhazuje svojí dceru, která nám stále ještě dělá „tlumočnici na telefonu“.

Druhý den nás jiný rodinný příslušník, pravděpodobně synovec, nabírá do svého auta, jež míří směr Ulanbaatar. My si ovšem hlavní město necháváme až na úplný konec mongolské cesty a necháváme se vysadit v půlce jejich trasy, u odbočky na město Sharin gol. U odbočky? Polní cesta!


Kde v Mongolsku pomáhají Češi?

Po třech hodinách strávených čekáním u polní cesty jsme konečně na místě, v městečku Sharyn Gol. Zítra tu máme sraz s Čechy, co nedaleko pracují na rozvojovém projektu, jež má pomoci s udržitelností lesních porostů v Mongolsku a hlavně předat mongolské straně know-how v oblasti zalesňování a péči o les. Alespoň takto zněl popis projektu na internetu. Zítra vše uvidíme na vlastní oči.

Každopádně teď je třeba vymyslet, jak využijeme zhruba dvacet hodin, které nám do srazu s Čechy zbývají. Téměř okamžitě se náš zrak opírá o nedaleko tyčící se horu. Je rozhodnuto. Při pochodování městem se cítíme jak místní celebrity. Každý na nás mává, fotí se s námi a snaží si pokecat. Kde jsou ti „nebezpeční“ Mongolové, před kterými nás Rusové varovali? První dojmy nám jednoznačně naznačují, že jsme v této zemi vítáni. Ovšem komunikace je trochu složitější, v mongolštině ovládáme pouze pozdrav „sambeno“ a zatím se marně pokoušíme vyslovit termín pro děkuji, něco jako „bajarla“, avšak je u toho třeba nám nepochopitelně zkroutit jazyk a vyslovit to s typickým mongolským přízvukem. Považujeme za uctivé se základní slova mongolského jazyka naučit a používat je. Nezbývá nám tedy než trénovat a dále sledovat místňáky, jak se baví nad našimi pokusy.

V pozdějších odpoledních hodinách jsme se konečně dobrali vrcholu hory týčící se nad městem. Hora je silné slovo, dejme tomu nejvyšší kopec. Vrchol nám nabízí jedinečný výhled do typicky mongolské, kopcovité krajiny. Okolí zdá se být jakoby plastické a působí na nás obrovským prostorem. Užíváme si první dojmy z mongolské přírody, atmosféru nám dokresluje oheň, který jsme si na vrcholku rozdělali.

Druhý den už netrpělivě čekáme na benzínové pumpě, když v tom zastavuje oranžový jeep a z něj vysedá vysoký opálený muž. To musí být Richard. „Nazdar kluci“ ozvalo se. Skvělej pocit slyšet opět češtinu. Naskakujem do auta a míříme na základnu, dalších 30 km po místních cestách zabírá přibližně jednu hodinu. Během ní nám Richard vypráví o významu celé věci.

„Mongolsko má přibližně stejnou plochu lesů jako Česko, Polsko a Slovensko dohromady. Většina zdejších lidí je zvyklá si z lesa brát, ovšem už v sobě nemají zabudováno, že pro udržitelnost jeho zdrojů je nezbytné se o les starat, udržovat ho a pravidelně obnovovat. Přesně tomu se věnuje projekt realizovaný Českou republikou. Bylo zde postupně vybudováno 6 fóliáků (skleníků) se sazenicemi zdejších druhů borovice, kedru, modřínu, jilmu a smrku. Dále zde vzniká výukové centrum s malým arboretem pro studenty lesnických oborů. Celý projekt realizuje ÚHÚL, tedy Ústav Pro Hospodářskou Úpravu Lesů. Češi zde ve spolupráci s mongolskou stranou vybudovali plně samostatnou základnu, na které se běžně pohybuje kolem patnácti lidí, kteří aktivní pracují na předávání tolik důležitého know-how mongolské straně.“

Hned po příjezdu na základnu nás Richard provází celým areálem. Největší pozornost věnujeme šesti fóliákům, v každém z nich jsou odlišné sazenice stromů a jelikož je Richard odborník ve svém oboru, dostává se nám obrovského množství informací o těchto dřevinách. Nestačíme se divit, jak rozsáhlý komplex se místním lidem podařil vybudovat.

Večer přijíždí paní Oyuntuya, podle Richardových slov „srdce celého projektu“. Rodina této milé dámy si pronajímá a hospodaří na pozemcích, kde projekt působí. Uvědomují si důležitost práce, kterou tu čeští, ale i mongolští, lidé dělají a tak je podporují ze všech sil. Paní Oyontuya je velmi milá, hned nás zve do svého domu v Sharyn Golu.

Nechceme tu jen tak stát, civět a sem tam něco vyfotiti či natočit. Chceme se zapojit do místního dění. A tak druhý den s Richardem a Huigou vyrážíme na dřevo, jež bude sloužit ke stavbě srubu pro studenty. Huiga je první česky mluvící Mongol, kterého na této cestě potkáváme. Před dvaceti lety začal po Mongolsku provázet turisty a díky tomu se naučil hned několik cizích jazyků.

Celkově máme z návštěvy tohoto projektu velkou radost a jen ty nejlepší dojmy. Je tu odváděna výborná a hlavně smysluplná práce. Doufáme, že se Richardovi a jeho týmu podaří platnost projektu prodloužit a tím pádem bude mít i větší dopad na informovanost mongolského obyvatelstva o důležitosti péče o les a zalesňování.

Do odletu nám zbývají pouhé tři týdny a máme před sebou celé Mongolsko. Nezbývá než následující den opustiti tuto příjemnou společnost a vrátit se zpět do Sharyn Golu, zde po krátké návštěvě paní Oyontuy a její rodiny pokračujeme do města Darchan a dále na západ. … se zvednutým palcem samozřejmě!