K prahu balšoj země

Konečně stojíme u silnice, kousek od Vyškova a poprvé zvedáme palec. Netrvá to ani 10 minut a stane se nejméně pravděpodobná věc – u krajnice zastavuje kamion a nabírá nás. Zastavit nás policajti, byla by to pro řidiče tučná pokuta, v kabině totiž můžou sedět maximálně dva lidi. Ovšem na „kdyby“ se nehraje a nám s Marou to skvěle začíná!

Nabíráme směr Hradec Králové a vžíváme do role stopařů. Ta spočívá zejména v nikdy nekončících debatách s řidiči a jejich spolujezdci. A tak vyslechneme Laďovu story o tom, jak to 3 roky táhl s dvěma holkama zároveň a v září si jednu z nich bere, nebo jak se borec zadlužil hraním automatů, teď dluží mega, je na podpoře a měsíčně splácí 200 kč ze svého dluhu. Občas se stopař rovná zpovědní vrba. A to je na tom skvělý, povídat si s lidma a koukat, jak ubíhají kilometry směr Mongolsko!

Kousek za polskými hranicemi stopujeme starej autobus a pekelnou rychlostí 40 kilometrů za hodinu si to ženem na Vroclaw. Snažíme se vychytat náš stopařskej styl – pestrý barvy, kšiltovka, barevný brejle a cedule „Mongolia“. Řidiči vypadají pobaveně, takže to asi fungovat bude. Slečna, co nás nabírá, nám potvrzuje, že nevypadáme nebezpečně. O čem svědčí zejména to, že nám zastavila, moc často se nestává, aby nás nabrala samotná žena. Dokonce svojí vysílačkou vyzívá další řidiče, aby nás vyzvedli na křižovatce, kde se naše cesty rozbíhají.

Po několika dalších stopech se nám potvrzuje, že zákon stopu funguje. Ať místo vypadá sebehůř, vždycky tě někdo vezme. A mnohdy to trvá jen pár minut. A tak si to z rozestavěného nájezdu na dálnici, kde nebylo takřka kde zastavit, ženem přímo na Varšavu! Podaří se nám dostat za ni a my zalézáme do nejbližšího lesa, abychom v něm přečkali noc.

Ráno už poctivě stojíme na stopu, když se z lesa vynořuje pár s českou vlajkou. Honza a Kája míří na Mazury. Vyměníme s nimi „stopařské story“ a pak opět obě dvojice zvedáme palec. Netrvá to ani 5 minut a českému páru zastavuje auto. To se to stopuje se zrzavou holkou!

Daří se nám stopnout další autobus, který jede vyzvednout turisty k mazurským jezerům. Je to mimo naši trasu, ovšem při tomto způsobu cestování „plány“ postrádají význam. Je třeba být otevření všemu a pracovat s aktuální situací. Obzvlášť miluji nevypočítatelnost, jakou cestování stopem nabízí. Jedno auto může znamenat popovezení o pár desítek či stovek kilometrů, nebo třeba skvělé setkání a patřičný komfort! To se nám potvrzuje ještě ten večer. Zvažujeme, zda jít spát do lesa, či ještě zvednout palec. Vyhrává druhá možnost a my stopujeme jackpot! Kaša nás zve do svého domu, kde čeká večeře a luxusní bejvák pro hosty! Navíc nás druhý den seznamuje se svoji kamarádkou Ivanou, Češkou žijící v Polsku.

Před hranicemi s Litvou zažíváme první větší svejvák, z toho nás vysvobozuje Vladimír, který míří do Litvy, aby si zde zaběhl svůj první soutěžní maraton. K večeru se dostáváme do menšího města Utena. Rád pozoruji lidi a „ruch“ menších měst, tady je k tomu výborná příležitost. S místním pivkem usedáme na nejbližší lavečku a „hlavně nenápadně“ oceňujeme krásu místních žen, která je v Litvě na vysoké úrovni!

Spíme v lese pod širákem. V brzkém ránu nás budí velmi, ale opravdu velmi, otravní komáři. To ještě ani netušíme, že je to teprve „ochutnávka“ a další noci nastane pravé peklo. Ale nepřebíhejme.

U hranic s Lotyšskem se nám dostává výjimečného setkání s Marcusem. Proti tomuto drobnému Brazilci jsme pěkní sráči. Za rok a půl na svém bajku má na kontě více než 90 tisíc ujetých kilometrů. Přesně pro tyto případy bude náš blog obsahovat sekci „Lidé žijící za hranicí komfortu“ a o Marcusovi se tam dočtete daleko víc!

Celých 400 kiláků, které máme ujet přes Lotyšsko dáváme na jednoho stopa. Juraj vede kolonu pěti kamionů mířící k hranicím s Ruskem. Rozebírají si nás do svých tiráků a nám už je jasné, že zítra budeme operovat v Rusku.

Hledajíc vhodné místo na spaní nás kontroluje lotyšská pohraniční stráž. Ten samý scénář se opakuje i ráno. Žádnej problém nemají a jako většina lidí, co s námi přichází do kontaktu, se zasmějí nad tím, že stopujeme do Mongolska.

Jako většinu hranic, i tu ruskou, přecházíme pěkně po svých. Pas ukazujeme asi jenom patnáctkrát. Po posledním „okýnku“ konečně a s velkým očekávání vcházíme do této „balšoj“ země. Proč „balšoj“? Čti v dalším článku!

Ondřej

Sdílej:

Napsat komentář