Na mongolské straně

Zlatou klec v podobě vlastního domu pro hosty u Papi Jefima jsme opustili před pár dny. Opět hrajem stopařskou hru, a tak v dopoledních hodinách zvedáme palec u silnice na okraji ruského města Ulan-Ude. Město Irkutsk a jezero Bajkal jsou desítky kilometrů za námi a my koukáme jen jedním směrem, na jih, tedy do Mongolska. Je to ještě dost kiláků, odhadem budeme u hranic nejdřív za dva dny.

Po pár desítkách minut nám zastavuje starší Jeep a v něm na krátko střižený muž bohatým s plnovousem sahajícím až k hrudi. Nikita bydlí v nedaleké vesničce a hned nám nabízí, že nás vezme do budhistického chrámu Dacan, který je ve vesnici. Nabídku rádi přijímáme a jsme ohromeni, když chrám poprvé spatříme. Rozhodně jsem v malinké vesnici nečekal takový majestát. Areál je plný mongolských turistů. Nechce se mi věřit, že jsme stále v Rusku, atmosféra tohoto místa je zcela odlišná. Každopádně změna je to velmi příjemná a po prohlídce nás náš vousatý kámoš zaváží za vesnici, na hlavní cestu k hranicím.

Po dalších dvou stopech si všímáme významné změny. Krajina razantně mění svůj ráz a namísto typicky ruského prostředí s hustými a rozsáhlými lesy se nám nabízí pohled na kopcovitou krajinu s řídkým porostem malých stromků. A co víc. Mladá Ruska, ke které jsme nasedli, jede až k hranicím! Je to neuvěřitelné, ale pravděpodobně už dnes budeme na mongolské straně!

Mladá doktorka nás zavezla přímo k hranicím, s trochou napětí vystupujeme z auta a obhlížíme situaci. Dlouhá kolona aut naznačuje, že to nepůjde jen tak rychle. Navíc osazenstvo téměř každého druhého auta na nás mává, že nás převeze. Ovšem za prachy. My jsme poslední děngy nechali v supermarketu, takže kromě velkých záložních eurových a dolarových bankovek, které rozhodně nechceme ukazovat, nemáme co nabídnout. To ale není žádný problém, přejdem to pěšky, jako většinu hranic.

Přiskakuje k nám mladej Rus v červené flanelové košili a plynulou angličtinou se s námi dává do řeči. Se svojí, mimochodem obzvláště nádhernou, přítelkyní stopují do Číny. Hned nám líčí situaci. Přejít rusko-mongolskou hranici pěšky lze pouze tak, že podplatíme ruskýho pohraničníka. Jinak to to prý nepřejdem. Pěknej šit. Nám s Marou tedy nezbývá nic jinýho, než mrknout po nějakém autě, co nás dostane za hranice. A jelikož nemáme peníze, taktika je jasná. Vytipoval jsem nejdražší auto, co stálo v koloně a s jasným cílem se k němu vydal. Starší mongolský pár neumí anglicky a rusky jen velmi málo. Po pár minutách domlouvání rukama nohama pochopím, že tedy můžeme nastoupit. Mám ale pocit, že nás nabírají jen ze slušnosti a v autě se nijak moc dobře necejtím. Každopádně pro nás je to výhra a vyřešení situace.

Atmosféra v autě se po pár minutách zcela uvolňuje a my chápeme, že prvotní ostych byl spíše z důvodu jazykové bariéry. Tu mongolská žena zcela elegantně překonává tím, že volá své dceři do Itálie, mongolsky jí sdělí to, co ji zajímá, telefon podává mně, dcera mi vše tlumočí v angličtině, já ji odpovídám a opět podávám telefon paní, aby jí byla odpověď sdělena v mongolském jazyce. Příjemně se bavíme a po dvouhodinovém procesu na hranicích nám mongolský pár nabízí přespání v jejich domě, ve městě Suhbaatar asi dvacet kilometrů od hranic. Kejvnout na tuto nabídku nám rozhodně nedělá problém a tak trávíme velice příjemný večer ve společnosti mongolské rodiny, která v pohraničním městečku provozuje obchod s potravinami. První slovo, co mongolská paní v mongolsko-českém překladači hledá je „ženich“, bavíme se nad tím, jak nápadně nám předhazuje svojí dceru, která nám stále ještě dělá „tlumočnici na telefonu“.

Druhý den nás jiný rodinný příslušník, pravděpodobně synovec, nabírá do svého auta, jež míří směr Ulanbaatar. My si ovšem hlavní město necháváme až na úplný konec mongolské cesty a necháváme se vysadit v půlce jejich trasy, u odbočky na město Sharin gol. U odbočky? Polní cesta!

Ondřej

Sdílej:

Napsat komentář