Saša, Děngy & Russian Drivers

První kilometry směr Uljanovsk ukrajujeme se starším chlapíkem. Ze začátku nejde o nijak výjimečný stop. To se ovšem mění, když zastavujeme na benzínce a děda po nás chce zaplatit benzín. Matně si vybavuji, že něco v tomto smyslu říkal i na začátku cesty, moc jsem tomu nerozuměl a teprve teď se mi to v hlavě poskládalo. Každopádně věta: „U nás nět děngy“, to jistí. Ovšem z veselého chlapíka se stává morous. Vytahuje šroubovák a … naštěstí jej nezabodává do mého nebo Marovýho krku, nýbrž do prostoru ruční brzdy. Krátkým zapáčením odlétá plastový kryt a nám se nabízí pohled na pečlivě uschované úspory místního platidla. Po zaplacení benzínu nás vysazuje u nejbližší křižovatky a krátkým pohozením ruky se s námi loučí. Na tohle si musíme dát bacha, v některých zemích je zvykem za stop platit a nepochybně se s tím v Rusku ještě setkáme.

Stop jde skvěle a nám se tak brzy skýtá pohled na obrovskou řeku Volhu ve městě Uljanovsk. Je parný den, necháváme se tedy vysadit nedaleko břehu a po krátkém nákupu proviantu se ženem schladit k vodě. Naše nadšení a chuť se svlažit vyprchává při bližším pohledu na řeku. Ta je tak zanesená, že po vykoupání vylézám špinavější, než jsem do ní vlezl. Místňáci s tím ovšem problém nemají a vesele ve vodě skotačí. Dojem ještě umocňují všude se povalující odpadky, ty nás provází celým Ruskem. Vše ale kompenzuje skvělé místo, které nám poslouží k přečkání noci. U břehu řeky s výhledem na město. Dokonce bez komárů, našich každovečerních protivníků.

Další den nám štěstěna opět přeje. Pavel, asi čtyřicetiletý příjemný chlapík, nás zve na oběd. Alexander, vysloužilý voják, nám povídá o poměrech v Mongolsku, kde sloužil, varuje před tamními lidmi a poskytuje spoustu užitečných informací. Ovšem největší zážitek přichází v podobě řidiče kamionu – Saši. Ve večerních hodinách k němu nasedáme, pojede prý celou noc až do Ufy, asi osm set kilometrů.

Podobně jako většina ruských řidičů, se i Saša na silnici pohybuje dosti suverénně a z mého pohledu riskantně. Jelikož v naší dvojici zastávám pozici spíkra, sedám vždy na přední sedadlo vedle řidiče a tak mám celou scenérii přímo před nosem – předjíždění před horizontem a zatáčkou, do které není vidět je na denním pořádku. Plné a dokonce i dvojité čáry nejsou pro řidiče žádnou výzvou k tomu, aby je respektovali. Jezdí se stylem brzda plyn. Často brzdím očima a modlím se, aby manévry místním drajvrům vyšly a my se dožili dalšího dne.

Ale zpět k Sašovi, z jeho nejasného mumlání pochytíme, že včera pil mnogo vodky a má vyschlé hrdlo. V pravidelných intervalech, přibližně dvacet minut, tichým hlasem prohodí: „Daj vodu“. To je signál pro mě, abych se shýbl pro olejem umaštěný kanystřík, podal jej Marovi, ten odšroubovává víčko a podává Sašovi. Šestadvacetiletý řidič dopřává svému na první pohled zhuntovanému tělu potřebnou tekutinu. Na Sašovo výrazně zjizvené předloktí se raději nedoptávám. Atmosféru nám dokresluje na plné pecky puštěné ruské šanzóny. V kuse osm hodin. S Marou si jízdu řádně užíváme a náramně se bavíme. Saša si zase užívá jednu cigaretku za druhou a prázdné krabičky hází rovnou z okýnka. Cesty, po kterých do Ufy jedem se nedají nazvat silnicemi, u nás by kvalitou odpovídaly polňačkám. Nu a tak to neskončí jinak, než že o půlnoci Saša zastavuje a opravuje kamión. Když zrovna nechce vodu, tak toho moc nenamluví, ale jelikož jsme dělali „držiče světla a podavače nářadí“ odpozorovali jsme, že odněkud vypadla matička, očividně velmi důležitá. Saša postupuje tak, že odmontovává matičku z jiné části kamionu a použije ji na místo, kde upadla. Nezbývá, než doufat, že na druhém místě matka nebude chybět a my cestu přežijeme. Už jsme vytrénovaní a připraveni na vše, i na to, že si jde Saša na třicet minut lehnout v rámci povinné přestávky pro řidiče kamionu a z plánované půlhodiny se stává pět hodin, kdy se s Marou a našimi bágly krčíme v těsných prostorech kamionu a čekáme, až se náš společník vzbudí.

Sašovi jsme při první příležitosti pláchli, s takovou bychom se zítřka zcela jistě nedožili. Každopádně pět set kilometrů s tímto drajvrem se nám rozhodně do paměti vryje. Díky, ale je čas na nový auto.

Venku už je pěkný horko, doplňujeme plnou kapacitu vody a stoupáme k silnici. Naším dalším cílem je Čeljabinsk, láká nás zajet do centra, obzvlášť proto, že jsme na internetu zachytili spoustu vtípků týkajících se tohoto města. Ovšem stop nejde úplně rychle a my se kodrcáme po pár desítkách kilometrů. Pravidelným tématem v autě jsou naše zkušenosti s komáry, od jednoho tatíka dostáváme repelent, později zjišťujeme, že funguje skvěle a nám se konečně do rukou dostává zbraň proti tomuto hmyzu!

Dešti ujíždíme ve stylově upravené staré ruské dodávce UAZ, na silnici jich tu jezdí mraky a my konečně vychutnáváme požitek z jízdy v tomto stroji. Mladý sympatický pár nás vysazuje u menšího městečka Tryokhgorniy. Je večer a tak se poohlížíme po místě, kde se zašít a přečkat noc. Je téměř jasné, že ze zamračené oblohy se co nevidět spustí déšť, vyhrává tedy most, díky kterému nemusíme stavět stan.

Ráno připravujeme naši klasickou snídaní – Manu. Je to nejvýživnější jídlo, které svému tělu na tomto vejletě dopřáváme. Navíc příprava je velmi rychlá a vydatný nápoj nechutná vůbec špatně. Posilněni balíme saky paky a jdem vstříc obrovské chuti prozkoumat na ruské poměry malé asi dvacetitisícové městečko.

Nikde ani živáčka a tak nás vítají alespoň volně pasoucí se krávy na benzínové pumpě. Pohled je to opravdu komický a nevyhne se Marovýmu foťáku. Město je neupravený, špinavý, a když už někoho potkáme, moc se na nás netváří. Nevím čím to, ale přesně tato atmosféra mi momentálně vyhovuje a já se cítím skvěle. Prolízáme zapadlý uličky a krom plynu vedeného do baráků nad zemí, takže jsou všude, kam se podívám žluté trubky různých rozměrů, obdivujeme i ruskou kreativnost v použití opotřebených pneumatik. Nejen že je lze využít na plot, květináč, dokonce jsou i hlavní složkou dětského hřiště v místní škole. Tohle mě baví a ještě víc si užívám, když zapadáme do místní „restaurace“. Je to starý odstavený vagón, přestavěný k účelům pohostinství, jež má naplnit žaludky projíždějícím kamioňákům. Mám chuť na hnusný instantní kafe a jsem přesvědčen, že zde mi bude vyhověno.

Uvnitř sedí tři ženy, náš příchod je nijak nezaujal a dál do sebe mlčky cpou snídani. Čtvrtá žena je za barem, objednáváme si u ní kávu, a když ze sebe tahám ruská slovíčka, zeptá se na náš původ a cíl cesty. Stopování do Mongolska očividně zajímá i tři ženy a konečně o nás opřou zrak. A co víc, při jejich odchodu se nám dokonce dostává i rozloučení v podobě ruského slovíčka „dasvidáňa“, tedy „na shledanou“.

Popíjíme přesně to kafe, které jsem očekával, k tomu přikusujeme vdolečky, ze kterých odkapává přesmažený olej, a plnými doušky si vychutnáváme atmosféru tohoto místa. Má to být přesně tak, jak to je, všechno do sebe zapadá a bez špetky ironie se v této zapadlé díře cítím fakt skvěle.

Ondřej

Sdílej:

2 komentáře: „Saša, Děngy & Russian Drivers

  1. Zdravim Vás, hlavně Máru. Za hranicí komfortu děláš komfortní fotky kamaráde! 😀
    Užívejte si dobrodružnou cestu, držim Vám palce.
    Až budete v Mongolsku, vyblejskni se s nějakou pěknou mongolkou.
    Zdraví Lukáš (Heroes of might & Magic, motokáry Brno – cca 6 let zpátky)

  2. Moc pěkný! Zrovna jsem narazila na blog řidiče kamionu a myslím, že ruští kamioňáci mohou o komfortu jejich západních kolegů jen snít … 🙂
    http://europetrucks.cz/kamionaci-jejich-vybava/
    Tvůj článek jsem si přečetla s chutí a zítra nakouknu opět, jak vaše cesta pokračujeme. Já cestuju na plachetnici už pěkných pár let a pořád se nemůžu k blogování dostat. Jsem ostuda! Moc se mi líbí název vaší domény!

Napsat komentář