Za hranicí… Ruska!

Za ruskými hranicemi čekáme silniční tepny mířící do Moskvy. Realita? Setkáváme se s rozestavěnou menší silnicí, kde nejčastěji projíždí náklaďáky se stavebním materiálem. K tomu začíná silně pršet. První minuty v Rusku tedy trávíme v přístřeší místní putiky. Místňáci o nás neopřou ani pohled a když zkoušíme stop, pohraniční správa nás vyhazuje, že se to nesmí. Není mi jasný zda v pohraničním pásmu nebo v celým Rusku.

Krátíme si čas chůzí po silnici. Když něco jede, zvedáme palec. Naše počínání nám znepříjemňuje silný déšť. Ovšem na mysli nijak neklesáme. Nemá cenu zaměstnávat hlavu katastrofickými scénáři a orientujeme se jen na to, aby nám u krajnice zastavilo auto. Je jediná možnost, takže je tato situace vlastně naprosto banální a jednoduchá.

Před ruskými hranicemi jsme prohodili pár vět s jedním Němcem, který čekal na odbavení. Toto seznámení se nám vyplatilo, zmínil se o nás totiž postaršímu páru Litvy. A co se nestalo? Ti nám zastavují a my ukrajujeme první desítky kiláků směr Moskva.

Po pomalejším startu vše nabírá rychlý spád. Další nás do své dodávky nabírá Rus. Konečně chystáme první ruská slovíčka. Zejména to nejpodstatnější – balšoj! Je použitelné takřka v každé větě, tato země a vše v ní je totiž pekelně obrovská!

Rus nám dává bonbóny a vše nasvědčuje, že je to skvělej chlapík. Ukazuje nám fotku své rodiny a domu, ve kterém žije. Jen agresivní způsob jízdy mě trochu znervózňuje. Po pár kilometrech odbočujeme z dálnice, hned zastavujeme. Naskýtá se nám pohled na obrovskou, na čtyřech místech doutnající skládku. Rus, jež provozuje obchod s potravinami, vyskakuje z auta a automaticky vyhazuje krabice, kterých má plný kufr. S úsměvem opět nasedá a přátelsky nadhazuje další téma k diskuzi.

Na rozloučenou dostáváme tyčinky, vodu a krabičku s cukrem. Všehovšudy to byl skvělej chlapík a nám svitla naděje, že v Rusku jsme vítáni!

Potvrzeno, v nočních hodinách, utíkajíc dešti, nám staví Nicolay se svojí kamarádkou. A kam míří? Moskva! Neuvěřitelný, dle našeho rána bych ani ve snu neodhadoval, že budem spát v moskevským bytě, kam nás Nicolay pozval. Rusko nás začíná bavit!

Dopoledne a část poledne trávíme objevováním Moskvy. Místní „dominanty“ jsou obskládány zástupy turistů, kteří o nás batůžkáře neopřou ani kolo. Až na jednoho milýho Tchaj-wance, kterého fascinuje, že jedem stopem z Česka do Mongolska a spíme v lese. Část dne trávíme šprtáním azbuky a ruských slovíček. Velkou radost nám dělá, když zvládáme přečíst popisky v supermarketech a nákupních střediscích. Díky rozrůstající slovní zásobě si v autě dokážem i trochu pokecat.

S řidiči je to jak na houpačce, jednou seriózní borec, podruhé podivín. Tento stop byl spíše o tom druhém případě. Pár set kilometrů za Moskvou nasedáme k plešatému týpkovi. Ten ve svém autě už jednoho stopaře veze. Soukáme se tedy na zadní sedačky a s těžkými bágly na kolenou vyrážíme směr Jižní Novgorot. První stopař za pár kilometrů vysedá, Mara se tedy přesunul na přední sedadlo. Hned se nám dejchá trochu líp. Jako vždy, zkoušíme nadhodit téma k rozhovoru, absolutně bez odezvy. Celých 640 kiláků, co nám borec stáhl, projevil jedinou emoci – pousmání – když troubil na místní děvy u silnice. V autě se mu houpaly dvě malé rekvizity boxerských rukavic a z jeho zjizvené holé lebky šel patřičný respekt. Měl starou Ladu, tyto auta nezvládají chladit motor a tak za parného dne bylo topení puštěno na maximum do prostoru kabiny auta, aby motoru trochu ulevilo. Saunu nám „zpříjemňuje“ hlasitá disko hudba. Po 5 hodinách Rus zastavuje a bez jediného slova opouští vozidlo a směřuje k místní restauraci. Tuto chvilku využíváme k jídlu a protažení jízdou ztuhlých těl. Venku pozorujeme opilou ženu, opakovaně si lehající na rušnou silnici. Někdo ji zvedne, odvede bokem, žena se opět dopotácí doprostřed silnice, kde ulehá. Stále dokola. Divnej kraj. Naštěstí se vrací řidič a my jedeme dál na východ.

V nočních hodinách se necháváme vysadit na benzínce, zbývajících dvě stě kilometrů do Uljanovsku necháváme na zítřek. Sedáme do místní nonstop kantýny, kde nacházíme zázemí v podobě hnusnýho kafe a internetu.

Ondřej

Sdílej:

Napsat komentář